Co je to polohování?

Metoda polohování existuje ve fyzioterapii už dlouho, konkrétně od 50. let 20. století, kdy americký osteopat Dr. Lawrence Jones spojil v hypotézu dva empiricky zjištěné poznatky:

Polohováním těla či jeho části do polohy komfortu dojde k výrazné redukci patologické proprioceptivní aktivity myotatického reflexního oblouku a tím ke zlepšení funkce svalově kloubního systému.

Laicky řečeno, vychází z principu, že pokud se pacient sám nemůže pohybovat, musíme jím pohybovat my, abychom zabránili vzniku proleženin, uvolnili blokace, procvičili a protáhli svaly a umožnili další rozvoj pohybu. U klientů, jejichž těla jsou v křeči nebo nepohyblivá, není možné cvičit, ale pouze pacienta uložit na určitou dobu do určité polohy (na bok, na záda, zkřížit nohy, natáhnout a podložit paži apod.).

Pro správný průběh je důležité, aby byl klient již předem se psím terapeutem seznámen a mezi klientem a psem byla již navozena důvěra, proto je vhodné tuto terapii začínat v přítomnosti rodičů či blízkého pedagoga.

Pro úspěšné polohování je zapotřebí zabezpečit klidné a příjemné prostředí, měkkou podložku, na které se bude polohovat. Polohovací jednotka trvá přibližně 15 - 20 minut. Vždy je vhodné jednotlivé polohy a celkovou manipulaci s klientem konzultovat s rehabilitačními pracovníky nebo fyzioterapeutem.

Metoda polohování je nejčastěji používána při práci s klienty po DMO (dětská mozková obrna) pro uvolnění spasticity, CMP (cévní mozková příhoda), u dětí s kombinovanými vadami nebo u klientů se sníženým periferním prokrvením (přirozené prohřátí končetin atd.).

Velmi oblíbené je využití polohování před rehabilitační jednotkou pro následný lepší průběh rehabilitace.

Spousta klientů – ať již mentálně, či fyzicky postižených, nebo geriatrických trpí spazmy - křečemi svalstva, které v průběhu polohování vymizí. Svaly se totiž od psa nahřejí, uvolní, a postižený klient pak může začít zvládat cviky, které jsou pro něj jindy jen velmi obtížné. Hlavním důvodem, proč dojde k uvolnění svalstva je teplo. Pes má teplotu o jeden stupeň Celsia vyšší než člověk, což je pro klienty, kterým se určitá část špatně prokrvuje velice přínosné. Například při hlazení srsti, zvedání uší, chytání ocasu či tlapek procvičují i jemnou a hrubou motoriku. Klient však nereaguje jenom na jeho teplo, ale také na rytmus jeho dechu a tepu. Rytmus dechu je tedy nástrojem k uvolnění. Na canisterapii je krásné, že ke zklidnění a zpravidelnění dýchání dochází spontánně. Neobyčejně vysoká úspěšnost canisterapie v poměru s běžnými typy vyhřívání naznačuje, že samotným teplem to není. Pro klienty je obrovským stimulem i dotek srsti, neobvyklý přirozený psí pach, dotek studeného a mokrého čenichu a naopak teplý, mokrý jazyk psa. V této kombinaci je pes opravdu jedinečný. Ve všech případech je nutno napřed klienta se psem seznámit, překonat jeho strach a ostych. Klidně i několik po sobě jdoucích seancí necháme klienta psa pouze hladit. Povídáme si s ním o pejscích, o tom co pejsek udělal, co má a nemá rád… dokud nevznikne vztah mezi klientem a psem. Teprve poté přistoupíme k polohování. Klientovi co nejsrozumitelněji vysvětlíme co se bude dít a kam psa položíme. Na polohování volíme teplé a měkké místo, s pohodlným ležením. Eventuelně můžeme klienta přikrýt dekou, či z různých stran podepřít polštáři. Je možné i skupinové polohování kdy je buď kolem jednoho klienta více psů, nebo se vytvoří skupinka několika psů a několika klientů.

Canisterapie je přínosná i pro citový život našich klientů. Ti mnohdy většinu svého života stráví v různých ústavech či nemocnicích, a proto velmi citlivě vnímají kontakt se živým tvorem. Na jejich psychiku má blahodárný vliv také to, že při polohování dostávají pravidelnou porci lásky a pozornosti, která je určená pouze jim.

Canisterapeutické působení psa proto nelze vidět pouze ve zlepšení fyzického stavu klientů, ale také v tom, že velmi výrazně ovlivňuje psychickou stránku jejich osobnosti. Pes, jakožto živá bytost, je v tomto procesu nenahraditelný.

Při polohování dochází k viditelným a prokazatelným fyzickým zlepšením. Je velmi obtížné přimět postižené dítě, že musí procvičovat svaly na rukou. Stejné dítě, v přítomnosti pejska, je nejen ochotno bez pobízení cvičit, ale hází mu samo míček, natahuje se, aby ho pohladilo, rozevírá dlaň, aby cítilo jeho srst, když se s ním mazlí.